Je půl šesté ráno a maďarská puszta nedaleko Hortobágy se rychle zalévá červení. Slunce je sice ještě za obzorem, ale už o sobě dává náležitě vědět. V nedalekém mokřadu se hlasitě ozývají jeřábi, kteří zde přenocovali a zanedlouho se rozletí za potravou. Ve vzduchu je cítit napětí, nedávné ticho střídají různé ranní hlasy ptáků. Jeřábi však hrají prim, teď už přehlušili všechno ostatní. Jsem tady zase po roce. Přijeli jsme sem s Lubošem v noci a v autě jsme čekali na svítání, abychom opět byli svědky tohoto přírodního divadla.

Až najednou se sluneční kotouč začne objevovat na východním obzoru a první nedočkavci z rákosí se dávají do pohybu. Troubení jeřábů je teď slyšet z různých směrů podle toho, kde právě přelétává hejno. Jeřábi startují z mokřadu postupně a za vytrvalého troubení letí nízko nad pastvinou pryč.

Hlavní sezóna zimujících jeřábů začne v okolí Hortobágy až za měsíc, ale už nyní na konci srpna je jich zde dostatek na to, aby nám předvedli úchvatnou podívanou. Samozřejmě, jen pokud si pozorovatel přivstane, protože v šest hodin je již po všem a jeřábí troubení se už ozývá pouze zdálky anebo od malých opožděných hejn.

Slunce již vystoupilo dostatečně vysoko a svítání se mění v den. Paprsky zalévají vyprahlou krajinu, která je zde v podstatě jednou rozlehlou pastvinou.

My jedeme za bahňáky do mokřadů za Tiszacsege. Zde u silnice na Balmazujváros jsou jediné mokré louky v celém kraji a včera jsme zde zahlédli spoustu ptáků. Cestou ještě ve vesnici Ohat vyhlížíme na střechách starých domků sýčka. Hledám ho zde pokaždé, když zde projíždím a většinou jsem úspěšný. I dnes tuto pro nás vzácnou sovu objevujeme na jednom komíně. Tak tady ještě tak vzácný není a to je dobrá zpráva.

U mokré pastviny zaléháme do kukuřice a sledujeme, zda se objeví táhnoucí bahňáci. Po hodině se jako první na mokřině před stádem krav prochází pisila čáponohá a zabodává zobák do bahna.

Na začátek hned taková vzácnost. Tady jsme ale v Maďarsku, a kdyby bylo více vody, byly by zde určitě častější.

Nejčastějším bahňákem, který se na konci srpna po celé tři dny naší návštěvy v pustě vyskytoval na každém mokrém místě, byl břehouš černoocasý. Svůj dlouhý zobák neustále zabodává do bahna a hledá drobné bezobratlé živočichy. Kolik takových vpichů musí udělat, aby se nasytil, nevím, ale je to určitě práce na celý den.

Další den se zastavujeme v rákosí u rybníka Pince-lapos-tó a snažíme se fotit moudivláčky, které lákáme na jejich zpěv z mobilu. Zanedlouho jeden sameček ochotně panáčkuje na blízkém rákosu a naše Canony spouští jednu dávku za druhou. Ranní slunce činí moudivláčka fotogenickým a tak se hned po ránu dostavuje uspokojení s vydařených fotolovů.

Znovu jedeme na bahňáky a cestou zejména v okolí Egyeku potkáváme na drátech několik mandelíků hajních. Co jsem se jich zde v minulosti nahledal a neúspěšně fotografoval! Nyní je mám kousek od auta. Stačí stáhnout okénko a mačkat spoušť. Fotky samozřejmě mají pouze dokumentační kvalitu, ale i tak je to úspěch. Přijeli jsme prostě v pravý čas.

Vzápětí vidíme, že potravou mandelíka není pouze hmyz, ale že si často pochutná i na menších obratlovcích. Před námi právě přiletěl na dráty mandelík s hrabošem v zobáku. Toho před námi ulovil v posekaném poli.

Odpoledne trávíme ve fotokrytu společnosti Sakertour v rákosí u jednoho z četných zdejších rybníků a před námi posedávají na větvích anebo loví kormoráni malí. Tento druh můžeme v Čechách vidět pouze velice vzácně a ani zde není úplně běžný. S kormorány jsme prožili celé odpoledne až do západu slunce a nafotili jsme spoustu zajímavých záběrů. Ale o tom až v dalším článku. Teď už spěcháme do Patkos csárdy, kde bydlíme, na večeři. Maďarská kuchyně je dalším dobrým důvodem, proč sem stále jezdím.

Další den začínáme opět brzy ráno v pastvinách a čekáme na táhnoucí jeřáby. Den je nejkrásnější brzy ráno, když se slunce objeví nad východním obzorem a všechno rázem ožije. A zde v maďarské pusztě jsou rána kouzelná. Stojí to za to se sem za nimi vydat.