Lužní les v nížině nečekaně brzy zapadl sněhem. Ptáci se musí rychle přeorientovat na krmítko nebo věnovat shánění potravy více úsilí. Les je bílý a tichý a slunce v něm vytváří zajímavá světla a stíny. Zima je také krásná, ale musí být se sněhem. Jak dlouho vydrží?
Sýkora modřinka krmítko navštěvuje už od podzimu a cestu sem dobře zná. Vyzobávat jádra slunečnicových semen je přeci jen jednodušší, než hledat něco za kůrou stromů nebo v rákosí.
Sýkora babka je zde o něco vzácnější, než modřinka. Možná jsme ji zde už dlouho neviděli, ale nyní na krmítku ji určitě spatříme.
Okrasou lesa jsou nepochybně stehlíci. Jejich hejnka poletují lesem a zejména na jeho okraji sbírají semena ze suchých trav a lodyh jiných bylin. Na krmítko ovšem přilétnout nikdy nezapomenou. Jsou fotogeničtí.
Typickým a nepřehlédnutelným obyvatelem zdejšího lužního lesa u Poděbrad je strakapoud prostřední. Na zasněžených stromech stále vyhledává za kůrou potravu, ale o krmítku také dobře ví.