Ani nevím, pokolikáté již jsem byl v okolí maďarského Hortobágy pozorovat podzimní tah jeřábů. Ta rána, kdy stojím na pozorovatelně nebo ukrytý v křoví v maďarské pustě a nad hlavou mi s hlasitým křikem přelétávají hejna jeřábů, mně nepřestanou bavit.

Početná hejna jeřába popelavého (Grus grus) se zde zastavují na své cestě ze severu na jižní zimoviště a většinou nocují na polovypuštěném rybníku Kondáš v soustavě Hortobáďských rybníků. Letos jich zde v době nejvyššího počtu údajně bylo 160 tisíc. Těsně před východem slunce se menší hejna zvedají z rybníka a míří buď na sever na vzdálená a sklizená kukuřičná pole nebo zůstávají na pastvině v pustě blízko rybníka a shánějí zde potravu.

Jedno takové krásné ráno se spoustou jeřábů kolem mě jsem o minulém víkendu opět zažil poblíž Kondáše.

Kolem mě usedala nebo přelétávala stále další hejna jeřábů a já jsem mohl tiše pozorovat toto úchvatné přírodní divadlo.

Vycházející slunce těžce bojovalo s hustou mlhou, až ji s konečnou platností prořízlo a umocnilo tak dojem s úchvatného ranního pozorování.

Krajina zrudla a sluneční kotouč občas poskytl jedinečné pozadí přelétávajícím hejnům.

Do jeřábů slunce jakoby vlilo novou dávku energie a hejna se začala zvedat a odlétat na sever.

Jiní vyčkávali, až slunce vystoupí ještě výš a začne hřát. Toho se dočkali zanedlouho a pak se jim zřejmě nechtělo odletět do neznáma za potravou, když na pastvině bylo tak příjemně.

I když slunce již bylo vysoko a ztratilo už svou červenou barvu, neustále ho přetínaly dráhy letících jeřábích hejnek.

Barva jeřábů už přestala být šedivá vlivem ranní mlhy a kolem mne přelétávali krásně osvícení barevní ptáci, jako kdyby se náhle ustrojili do pestrobarevných šatů.

Ranní rozlet jeřábů z nocoviště se pomalu chýlil ke konci a mně neustále v uších zněl ohlušující křik jeřábích hejn a byl jsem plný dojmů z jedinečného zážitku uprostřed přírody.