V mých cestách za jeřáby popelavými (Grus grus) po Evropě už mi chyběla pouze návštěva jejich zimoviště. A tak se stalo, že v minulém týdnu jsem s kamarády Janem a Ottou nasedl do letadla a odletěli jsme do Madridu. O zimovištích jeřábů ve španělské Extremaduře jsem toho hodně přečetl a na cestu jsem byl připraven. V Madridu na letišti jsme si vyzvedli auto v půjčovně a odjížděli jsme směrem na jihozápad. Jako první jsme měli v plánu návštěvu oblasti La Serena, v okolí Castuera a Benquerencia de la Serena, kde by měla být pozorovací stanice a zimující jeřábi na pastvinách s duby.

Na místo jsme dorazili po půlnoci. Ve Španělsku mají stejný čas, jako u nás a tak tam slunce vycházelo až v osm hodin ráno. Spánek v autě jsme si tudíž dostatečně užili. A tak před východem slunce už jsem byl na kopci a očekával jsem charakteristické volání letících jeřábích hejn, na jaké jsem zvyklý z maďarského Hortobágy. Ale nic se nedělo. Birdwatcherská stanice Puerto Mejoral byla zavřená a zřejmě už dlouho odsud nikdo ptáky nepozoroval. Naštěstí na kamenná pozorovatelna na blízkém kopci byla funkční.

Odsud jsme měli místní krajinu jako na dlani. Pod námi se rozkládal typický biotop pro tuto část Španělska, kterým jsou pastviny s porostem dubu, tzv. dehesa. Během rána nám nad hlavou přelétlo pět jeřábů, takže nějací zde jsou, ale hejna inzerovaná v literatuře, se nekonala.

Zato krajina byla plná dudků, což byl v Extremaduře jeden z nejhojnějších ptáků. Potkávali jsme je na naší cestě každou chvíli a užívali jsme si je.

Nezbývalo, než se přesunout severněji do další údajně na jeřáby bohaté oblasti, do Zóny Centro. Po padesáti kilometrech jsme dorazili do starobylé vesnice Esparragoza de Lares pod hradem Castillo de Puebla de Alcocer, kde jsme měli objednáno krásné ubytování ve starobylém domě. A vyrazili jsme za jeřáby. Cestu nám zpestřilo občasné pozorování supů bělohlavých, kteří každou chvíli plachtili nad pastvinami.

Míjeli jsme obce s inzerovaným výskytem zimujících jeřábů, ale nic nenasvědčovala tomu, že ti už zde zimují. Za poslední z nich Navalvillar de Pela jsme v Obandu odbočili na sever směrem na Guadalupe k Dehesa de Moheda Alta a sjíždíme pomalu k rýžovým polím. Nejednou Otto vykřikl: "Jeřábi!" A bylo to. Nad silnicí přelétlo první hejno a v polích podél se pásly stovky jeřábů. Od tohoto okamžiku jsme si jeřáby dostatečně užili, byly jich kolem nás tisíce a my jsme nevěděli, co dříve fotit.

Tak zde je to známé zimoviště. Na rýžových polích severozápadně od Navalvillar de Pela a v dehesách podél silnice směrem na Guadalupe. Sklizená rýžová pole představují mokřady s dostatkem potravy pro jeřáby a slouží ptákům i jako nocoviště.

Ostatně večer se už blížil a tak některá jeřábí hejna už směřovala směrem k západu a obsazovala vzdálenější pole pro nocování. Před námi se rozehrálo úžasné přírodní divadlo a spouště našich foťáků cvakaly až do úplného setmění.

Následující den jsme objížděli blízkou přehradní nádrž, fotili jsme supy, poobědvali jsme v restauraci v Talarrubias a projížděli jsme dehesy. Dehesa je historické a charakteristické společenstvo s řídkým porostem dubu cesmínovitého. Sloužila vždy jako pastvina a přítomné duby obohacovaly potravní nabídku o výživné žaludy, které byly vítaným krmivem pro zdejší polodivoká prasata. Ale také pro zimující jeřáby jsou žaludy v dehese důležitým zdrojem. Z jednoho svahu se starobylými duby jsem fotografoval krajinu v pozadí s hradem, pod kterým jsme bydleli.

Z pozorovací věže v Dehesa de Moheda Alta u silnice asi 2 km severně od rýžových polí u Navalvillar, kde je též informační středisko s naučnými panely, jsem fotil jednotlivé jeřáby v porostu, kteří zde v klidu celý den hledali žaludy. Zároveň přelétala velká hejna jeřábů směrem k rýžovištím, ale také na blízká kukuřičná pole.

Právě do kukuřičného pole jsem zamířil objektiv, když už slunce bylo velice nízko a my jsme se přesouvali k nocovišti.

Při závěrečném pozorování a fotografování v blízkosti mokřadů s nocujícími jeřáby jsem nafotil snímky, které jsem na svých dosavadních cestách za jeřáby dosud nepořídil. Jsou to jeřábi letící nad palmou. To se jinde, než v Extremaduře, nemůže podařit.

V dalších dnech naše cesta vedla dále na jih Španělska, ale zážitky s jeřáby, zejména při jejich večerních přeletech, jsou úžasné a zcela srovnatelné s těmi na ostatních jeřábích stanovištích v Evropě, jako je švédské jezero Hornborga nebo maďarská oblast kolem NP Hortobágy. A když nad krajinou zalitou červení zapadlého slunce přeletěl poslední pták, tušil jsem, že zde zřejmě nejsem naposledy. Hasta luego!