Chladné ráno na konci letošního října a já sedím ukrytý v pustě za rybníkem Kondáš poblíž maďarského Hortobágy. Rudá obloha na východním obzoru naznačuje, že slunce vyjde zanedlouho a od rybníka už se ozývá volání tisíců jeřábů. Co nevidět začne jejich vzlet z nocoviště a přesun za potravou na posekaná kukuřičná pole. Volání sílí a nervozita dosahuje vrcholu v okamžiku, kdy se sluneční kotouč zjevil nad zemským povrchem. Hejna jeřábů a husí přelétávají nad obzorem a mizí v dáli.

Někdy ptáci letí blízko mě a protínají stále se zjasňující sluneční kotouč.

Jindy zase v tichosti přelétnou kolem typické maďarské vahadlové studny a mizí v mlze.

Když jeřábi letí nad mou hlavou, sluneční paprsky prosvěcují jejich peří a já pozoruji přelet ptáků ohniváků.

Jeřáb popelavý (Grus grus) se na podzimním tahu na jih shromažďuje v národním parku Hortobágy a v jeho okolí a vytváří zde početná hejna přelétávající mezi poli s potravou a zimovišti většinou na vypuštěných rybnících. Řada ptáků po vzletu z rybníka ještě nějaký čas odpočívá v pustě a vytváří menší či větší hejna kolem mě.

Stále nová jeřábí hejna přilétají a přistávají ještě v pustě, aby zde začala vyhledávat první ranní sousta před odletem na výživnější strniště.

Jiná hejna se zvedají a ptáci ve sluneční záři opouštějí stanoviště vstříc dobrodružstvím nového dne.

Když slunce vystoupí dostatečně vysoko, jeřábi jsou většinou již pryč. Maximálně zpozorujeme nějaké opožděné husy letící na Měsíc.

Ranní pozorování jeřábů je vzrušující událost, kterou jsem už tolikrát absolvoval a stále se na něj znovu těším.