Fotit papuchalky na Runde v Norsku už jsem byl počtvrté a mým letošním cílem bylo na základě zkušeností s touto lokalitou pořídit nějaké letovky. Tedy fotky, na kterých papuchalk letí, nejlépe směrem k nám a jako bonus má v zobáku rybičky pro mládě. Dobrý cíl, ale nelehko splnitelný, jak může potvrdit každý, kdo se tam o něj se mnou pokoušel.
Jak už jsem popisoval v předešlém článku, ke své noře na svahu, na němž jsem čekal, papuchalk severní (Fratercula arctica) přiletí znenadání a rychle, takže fotograf většinou nestihne zaostřit. Mnohdy ani nestihne zaměřit ptáka v hledáčku. Dobrá taktika je sledovat ptáky, kteří se pokoušeli nalétnout k noře, ale nepodařilo se jim to napoprvé a oni obletí kolečko nad mořem, a vracejí se zpět. Jenže zvláště večer je papuchalků nad mořem tolik, že sledovat jednoho ptáka daleko od nás není jednoduché. Pokud se nám to ale podaří, můžeme na něj při příletu včas zaměřit foťák, zaostřit a spustit palbu. Snad tam něco bude.
Častou chybou, které se na svahu dopouštěli někteří fotografové, bylo, že používali moc dlouhá skla. Ptáci se totiž velmi rychle přibližují k fotografovi a v závěru jsou tak blízko, že objektiv s dlouhým ohniskem už je nepobere. Mně se nejvíce osvědčil objektiv Canon EF 200mm f/2,8 II L USM většinou v kombinaci s konvertorem 1,4x nasazený na těle Canon EOS 7D Mark II. Konvertor sice trošku zpomaluje ostření, ale ne tak výrazně, aby nebylo možné zaostřovat přilétající papuchalky. Vezmeme-li v úvahu crop faktor 1,6x, dostáváme výslednou ohniskovou vzdálenost EQ35mm = 448 mm. S touto kombinací se dobře vyhledávali přilétající ptáci a při nastavené automatické expozici s preferencí času se zdůrazněným středem trvalo maximálně jednu sekundu, než se objekt zaostřil a díky režimu ostření AI servo už tak zůstal až do skončení expozice dlouhým dávkami.
Většinou mám nastaven expoziční program s preferencí clony, ale zde u letovek jsem používal preferenci času, abych měl zajištěnu takovou expozici, při níž objekt nebude rozmazaný. K ostré hlavě papuchalka jsem si v ideálním případě přál jenom trošku rozmazaná křídla znázorňující pohyb. Takovým časem, který toto dokázal, byly většinou expozice kratší, než 1/1000 sekundy. Je jasné, že pořízení jednoho zdařilého snímku letícího papuchalka, který splňuje mé představy, znamenalo spoustu snímků nepodařených, a tak po návratu z papuchalčí skály mě čekalo pilné promazávání paměťové karty. To nebyla zase tak otravná záležitost, jak by si někdo myslel, neboť jsem seděl u stolku před chatkou v kempu na břehu moře, otevřel jsem si pivko a poslouchal racky a ústřičníky.
Snímek by měl vyjadřovat nějaký děj nebo podávat svědectví například o prostředí, v němž ptáci žijí. V prvním případě jsem se snažil fotit ptáka z co nejkratší vzdálenosti, abych zachytil poslední sekundy jeho příletu k hnízdní noře nebo na kámen v zatravněném svahu nad mořem. To byly ty nejnáročnější záběry a já i mnozí kolegové kolem mě jsme to většinou nestihli, jak bylo ostatně slyšet z reakcí po příletu papuchalka a jeho zmizení v noře.
Další možností je ukázat na snímku prostředí, v němž papuchalkové žijí. To znamená s letícím ptákem zachytit také kus mořského pobřeží nebo moře rozbíjející se o kameny při břehu. V tom případě pták nemusí být ani tak blízko.
Často jsem se také pokoušel zachytit jednotlivé fáze letu papuchalků. To znamená přílet nebo odlet. Zejména odlet bývá pro fotografa problém, neboť se těžko předpokládá, kdy se k němu pták odhodlá.
Fotografování papuchalků v letu je náročná disciplína, která vyžaduje klid, postřeh a vytrvalost fotografa. Je to trochu adrenalinová zábava, u níž není dopředu zaručen úspěch. Zdánlivě fotograf nic nedělá, pouze sedí na skále a sleduje ptáky. Najednou se ale musí rozhodnout ve zlomku sekundy. A to bývá často právě ten zlomek, při kterém si chtěl prohlédnout na displeji předchozí záběr, nebo si sáhnout do batohu pro tatranku, vyměnit baterii anebo jen srovnat čepici na hlavě. Nebo na něj promluvil kolega, či se pouze na okamžik zamyslel. Ztraceného záběru není třeba litovat, neboť na svah stále nalétávají další papuchalci a tak se to musí zkoušet znovu.
Pět dní na ostrově Runde jsem si náramně užil. Opět jsem se stal součástí té atmosféry zvláštního ticha na hnízdním svahu vysoko nad mořem a lehké nervozity fotografů čekajících na svůj nejlepší záběr, kvůli němuž se sem vydali často z dalekých zemí. Ticho bylo přerušováno pouze šustěním peří a třepetáním křídel přilétajících papuchalků a tichým zvukem závěrek a občasnými radostnými komentáři fotografů. Moře vonělo i zde nahoře, slunce svítilo dlouho do noci a čas tak plynul pomaleji. Už se těším na pátou návštěvu tohoto kouzelného místa.
