Dubnový výjezd za bahňáky do Maďarska byl úspěšný. Nedaleko Hortobágy jsme si s Lubošem našli mokrou louku s loužemi, která je už za hranicí národního parku, ale bahňáků na ní byly desítky. Druhý den ráno ještě před východem slunce jsme ulehli na břicho na karimatky a čekali. Pisily sbíraly potravu daleko od nás a jako perly se vyjímaly v prostoru.

Asi za dvě hodiny jsme se dočkali a pisilu čáponohou jsem mohl fotit zblízka. Našlapovala opatrně svými dlouhými nohami do vody a každou chvíli zalovila zobákem pod hladinou. Musela o nás vědět, ale už nás nevnímala jako nebezpečí. To je ta situace, která je vždy odměnou za trpělivé čekání a za rozlámaná záda.

Odpoledne jsem pro změnu u jiné louže seděl na židličce přikrytý maskovací sítí. Čekal jsem, zda se sem vrátí nějací bahňáci, kteří byli naším příchodem vyplašeni nebo jiní ptáci, kteří si mokřad vyhlédnou pro svůj odpočinek na tahu na hnízdiště. Průzorem jsem sledoval situaci a monitoroval pestrý život na louce, bohužel dost daleko pro fotografování.

Až najednou se nedaleko mě objevil vodouš rudonohý. Procházel se po břehu nejbližší kaluže a píchal zobákem do bahna a hledal potravu. Zdálo se, že blízký maskovaný kryt vůbec nevnímá. Skvělá příležitost. Teď už to chce jen čekat, zda nepřijde ještě blíž.

A je to tady. Mám ho v hledáčku tak, že vidím, jak mu vítr cuchá peří a pozoruji jeho dvoubarevný zobák, na němž je červená barva na obou jeho čelistech.

Jedinečná příležitost zblízka pozorovat tohoto bahňáka, jenž se zde zastavil na své cestě na sever. Ze zimoviště ve Středomoří nebo v Africe spěchá na hnízdiště v Británii nebo ve Skandinávii či v Polsku nebo v Rusku. Teď se ale zastavil tady u jedné louže a jeho přítomnost si vychutnává ukrytý fotograf.

Zanedlouho se k němu připojil i vodouš tmavý, který má zobák delší a horní čelist má celou černou na rozdíl od částečně červené dolní čelisti. Jasně ho vidím v krytu na displeji mého Canonu.

Nádherně pózuje v nehluboké vodě polní louže. Ten bude hnízdit v severní Skandinávii nebo až na severu Ruska. Má to ještě daleko.

Korunu všemu nasadil břehouš černoocasý, který se najednou ocitl přede mnou. Rozhlížel se pozorně kolem sebe. Něco se mu tady nezdálo. Proto jsem rychle zaostřil a fotil. Břehouš dvakrát píchl zobákem do bahna a najednou uletěl. Neočekávaná, ale hodnotná podívaná.

Na zpáteční cestě do ubytování jsem ještě fotil zpívajícího strnada lučního, kterému vytvořila efektní pozadí střecha kravína. Je za námi hezký den se šesti hodinami strávenými ve fotokrytu, ale vyplněný nezapomenutelnými zážitky, kdy jsme si mohli zblízka prohlédnout a zvěčnit krásné a plaché ptáky na jejich tahové cestě. Hortobágy i přes celkově se zhoršující situaci v ochraně přírody stéle poskytují nezapomenutelná pozorování.