Když jsem předloni opouštěl toto magické místo s kostelíkem v Nesseby na poloostrově Varanger v severním Norsku, věděl jsem, že se tam ještě vrátím. Zejména za vzácnými kajkami, které jsem tam tenkrát v červnu nemohl vidět, protože už byly pryč na svých ještě severněji položených hnízdištích. A také kvůli papuchalkům, kteří přilétají v březnu, když je na jejich hnízdním svahu ještě sníh. To se také jinde vidět nedá. Byl jsem zvědav na tu atmosféru na konci arktické zimy. A tak jsem 16. března 2017 opět přistál na letišti v tajze ve finském Ivalu a zahájil třísetkilometrovou cestu autem na sever. Venku bylo deset stupňů pod nulou a metr sněhu. Silnici zafoukával vítr, ale v pravidelných intervalech ji před námi projížděl pluh.

S kamarády Lubošem a Honzou jsme večer po překonání zasněžených kopců, kdy nám mnohdy silnici vyznačovaly pouze okrajové červené tyče, dorazili do severního varangerského přístavu Batsfjord a ubytovali jsme se v jediném místním hotelu. Silný mráz, prudký vítr a nepřítomnost kajek královských, pro jejichž pozorování je zde údajně nejlepší místo, nás moc nenadchly, ale neopakovatelná arktická atmosféra dávala tušit, že něco neobyčejného zde určitě zažijeme.

Brzy ráno jsme je v přístavu potkali. Na klidné hladině, kterou ještě nečeřil vítr, plula malá hejnka kajek mořských, královských a Stellerových doplňována hoholkami ledními. Exoticky vyhlížející kajky královské (Somateria spectabilis) s neobyčejnými barvami se právě potápěly nedaleko mého ležení. Nízké ranní slunce vytvářelo na hladině barevné efekty jenom podtrhující mrazivou atmosféru. Závěrka Canonu spustila dávku.

Po odpoledním přesunu na jižní varangerské pobřeží a ubytování ve Vestre Jakobselv jsme začali prozkoumávat tuto oblast, která je v každém ročním období velkým lákadlem pro birdery. Zejména přístav v nedalekém Vadso je bohatý na kajky Stellerovy. Malá hejnka nacházíme mezi jednotlivými moly a začíná schovávaná mezi lodičkami.

Další den nás pobřežní silnice vede na sever do městečka Vardo. Cestou objevujeme bohatou lokalitu na kajky Stellerovy ve vesnici Kiberg a pak už zajíždíme do podmořského tunelu spojujícího ostrovní město s pevninou.

Z přístavu Vardo nás loď odváží na ostrov Hornoya hostícím velmi početné kolonie typického ptačího bazaru. Skály jsou plné ptáků připravujících se na hnízdění a neustále odlétajícími a zase se vracejícími z moře. Obrovský mumraj.

Mezi alkami, alkouny a racky tříprstými hnízdí na svazích také papuchalci. Papuchalk severní (Fratercula arctica) je dalším hlavním cílem naší cesty. Již několik roků jezdím fotografovat papuchalky na norský ostrov Runde, ale tam by se mi po jejich příletu asi nepodařilo fotit je na sněhu, jako zde daleko na severu. Papuchalci mají už zabraná svá teritoria a čekají, až roztaje sníh. Ležím na zmrzlé trávě a fotím tuto nezvyklou kombinaci mých oblíbených papuchalků a sněhu.

Jak dlouho jsem o těchto snímcích snil a představoval jsem si tuto situaci! A jak se mi často jevila jako těžko uskutečnitelná. A nyní jsem zde! Chce to jen chtít a nepolevit ze svých přání. Život je krátký na to, abychom odkládali velké věci.

Barentsovo moře bylo naprosto obklopeno ledovou krajinou pokrytou silnou vrstvou sněhu (to by mě zajímalo, kdy jim to tam vlastně roztaje), ale zamrzlé asi nikdy není. Omývá ho totiž jeden z posledních ocasů Golfského proudu a tím zajišťuje jeho birdwatcherskou slávu.

Na zpáteční cestě jsme ještě ve finské tajze fotografovali různé pěvce, z nichž se nám nejvíce povedli hýli křivčí, typičtí obyvatelé severu. Je to pták nebojácný, ale také těžko objevitelný ve zdejších rozlehlých lesích. Stačí však jedna jediná restaurace na stošedesátikilometrové cestě z norské hranice do Ivala a u ní krmítko. A o zábavu máte postaráno. Na objednané steaky jsme málem zapomněli.

A ještě jeden nečekaný bonus naše výprava měla. Tím byla polární záře. Po počátečních zatažených dnech a nocích předposlední večer nastaly dny s jasnou oblohou a nám se na sedmdesáté rovnoběžce po setmění rozehrálo nádherné přírodní divadlo. Úžasná podívaná! Nejdříve se objevila nenápadná slabá záře nad severní oblohou a za několik minut přerostla ve svítivou a dominantní ozdobu, kterou jsem si před tím vůbec nedovedl představit. Druhý den jsme polární záři pozorovali ještě jednou asi 200 kilometrů jižněji a tyto dva večery přispěly k tomu, že se tato výprava stala nezapomenutelnou. Polární záře je opravdu jedinečným zážitkem. Ale o tom až později. O každém cíli této naší cesty se ještě rozepíšu detailněji.