O tom, že bych mohl vidět polární záři, jsem začal přemýšlet až po příletu na sever Norska. Každý den jsem na internetu četl dotazy od přátel, zda jsem už viděl polární záři. Bylo ale stále zataženo a tak jsem pokaždé musel odpovědět záporně. Až čtvrtý večer byla jasná obloha, což znamenalo, že prožijeme večer plný napětí, zda uvidíme dosud nespatřené. Byla neděle 19. března 2017. Celý den svítilo slunce a já jsem mohl fotit pohledy na Varangerfjord sevřený zasněženou krajinou.

Byli jsme ubytováni ve vesnici Vestre Jakobselv na poloostrově Varanger na 70. rovnoběžce. Když i pozdě odpoledne byla krajina zalita sluncem, začali jsme vážně přemýšlet o výběru místa pro pozorování polární záře, odkud by nám nic nevadilo ve výhledu na severní obzor. Podle předpovědního webu měla být polární záře z našeho místa viditelná po dvacáté hodině.

Na místě jsme byli už dříve a čekali jsme na zázrak. Dlouho se nic nedělo a mráz nahlodával naši víru v úspěch. Na protisvahu svítila vesnice Vestre Jakobselv, ale ta nám snad očekávaný úkaz nezakrývá? Až najednou se na obloze v jednom místě objevilo jasnější místo, které za chvilku přerostlo v malou, kulovitou zářící skvrnu na obloze. Ne, světla z vesnice opravdu nevadí, toto světlo bylo daleko silnější.

Za polární záři může samozřejmě Slunce. Kvůli nepravidelnostem v jeho magnetickém poli na něm vznikají skvrny, které se na jeho povrchu uvolňují v různě silných erupcích. Jde o výtrysk různých druhů částic, jež se řítí směrem od Slunce dál do naší sluneční soustavy, tedy i k Zemi. Zde ale narazí na magnetické pole Země. To tyto elektricky nabité částice (protony a občas i elektrony) zachytí a stáčí je po spirálách k magnetickým pólům. Teprve tam dochází k interakci s atmosférou, při níž se vyzařují elektomagnetické vlny světla, které pak vidíme jako polární záři. 

Zelenavá polární záře zanedlouho ozářila celý obzor nad vesnicí a proměnila se v nevídaný úkaz neustále pomalu měnící svůj tvar. Auta místních obyvatel po blízké silnici sice projížděla bez zastavení (určitě se na to ani nepodívali), ale pro nás to byl jedinečný zážitek. Něco úplně nového a neobyčejně podmanivého. Neměl jsem zkušenosti s fotografováním tohoto pro nás vzácného úkazu a tak jsem se dopustil snad všech chyb, které se při tom dají udělat (například jsem si nevšiml, že blízká lampa barví bílý sníh do červena). Přesto snímky mají určitou vypovídací hodnotu o nevšedním zážitku, který jsme prožívali.

Polární záři se také říká Aurora Borealis. Název vznikl ze jména římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého pojmenování západního větru Boreas. Toto pojmenování poprvé použil roku 1621 francouzský filozof Pierre Gassendi. Polární záře nejčastěji vznikají ve výškách 80 až 500 km nad zemským povrchem, mohou se však vyskytovat od extrémních výšek 65 km do 1 200 km nad Zemí. Tloušťka vrstvy, ve které polární záře probíhají, obvykle nepřekračuje 10 - 12 km.

Další den nás čekala cesta do finské tajgy. Nedaleko Ivala, odkud nám další den odlétalo letadlo, jsme se ubytovali v chatě v Naverniemi centru. Bylo to o dvě stě kilometrů jižněji, než včerejší místo pozorování.

Nedělali jsme si velké naděje na opětné pozorování polární záře, i když obloha byla jasná. Když jsme se však od paní recepční dozvěděli, že pozorování je velmi pravděpodobné, vyhledali jsme si místo, odkud byl přes jehličnatý les celkem nerušený pohled na sever a v noci jsme se tam vydali.

Tentokrát se polární záře na obloze objevila až v jedenáct hodin večer. Zpočátku byla velmi slabá, ale pak najednou zesílila a měnila svou barvu. Objevovaly se v ní načervenalé tóny a neměla tak ostrou kresbu, jako den před tím. Byla ale zřetelná, jasná a v jednu chvíli pokrývala téměř celou oblohu.

Při jejím slábnutí se objevila i nafialovělá barva a pak už záře zeslábla a už nebyla tak atraktivní. Přesto jsme zažili druhý kouzelný večer. Polární záře je totiž skutečně silným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná. Jsem rád, že jsem ji viděl. Podrobnější informace o polární záři naleznete na: 

https://www.cksen.cz/blog/polarni-zare-zazitek-na-cely-zivot/