Rákosiny Žehuňského rybníka jsou rozlehlé a nyní na jaře ožívají ptačím životem. Dvě hodiny před západem slunce jsem do nich usedl, abych se o něm přesvědčil. Mým cílovým druhem byl slavík modráček, jehož zpěv jsem zaslechl, už když jsem zaujímal polohu sedícího střelce. Před sebou na konci průseku v rákosí jsem viděl pouze pár čírek obecných.

Ještě jsem se na židličce ani pořádně nesrovnal, když do trávy nedaleko mě dopadla bekasina otavní. Nenápadně jí vykukovala pouze hlava a já jsem se snažil zaostřit ji mým Canonem. Od okolní trávy se ani moc nelišila, a kdybych ji neviděl přiletět, ani bych o ní nevěděl.

Slavík mě přelétával obloučkem a za vydatného zpěvu pokaždé zmizel v rákosí daleko přede mnou. Fotit letícího slavíka není snadné, avšak ne nemožné. Nejprve jsem ho trefil, když už byl za stébly rákosu. Takto jsem ho vlastně viděl nejčastěji.

Ale pak jsem už odpozoroval jeho dráhu letu a snímek letícího a zpívajícího modráčka byl na světě.

Modráček se postupně osmělil a sedal si blíže ke mně. Bylo to však pokaždé jen na chvíli a navíc bylo potřeba proostřit rákosí, což se mi moc nedařilo. A najednou se to povedlo a měl jsem modráčka na displeji. Jenže byl schován za stéblem rákosu. To se musí ještě vylepšit.

Další půlhodinka probíhala ve znamení čekání na to, kam si slavík sedne a pak rychlé vyhledání objektu v hledáčku, proostřování a na poslední chvíli focení. Jeden snímek se přece jen podařil. Tak, kvůli tomu jsem dnes přišel.

Po dvou hodinkách mého působení v rákosí spadlo slunce blízko k obzoru a rákosiny se prosvítily narudlým odstínem.

Jak rád fotím západy slunce! Mám jich doma v archívu spoustu. Ani teď jsem nepromarnil tuto příležitost a jako popředí pro rudé slunce jsem si vybral starou vrbu. Byl to nádherný večer!