Když jsem předloni přiletěl ze zimní výpravy na poloostrov Varanger v severním Norsku, věděl jsem, že se tam do přístavu Batsfjord ještě jednou musím vrátit za nádhernou kajkou královskou. Myslel jsem na ni tak dlouho, až jsme před měsícem s kamarádem Lubošem vzlétli v letadle společnosti Finnair z pražského letiště. Přes Helsinky jsme doletěli do Ivala. Večer již za tmy letadlo dosedlo na zasněženou plochu letiště uprostřed tajgy na severu Finska.
Zde jsme si v půjčovně vyzvedli objednané auto s hřeby na pneumatikách a vyrazili po silnici tajgou na sever. Po hodině jsme dosáhli prozatímního cíle, motorest s charakterem lovecké chaty na samotě u silnice. V pravý čas pro pozorování polární záře, která se na jasné obloze plné hvězd objevila jako pokaždé náhle a se stoupající intenzitou. První den výpravy skončil úplně skvěle.
Další den byl ve znamení dvousetkilometrového přejezdu tajgou k hraniční řece Tana a podél ní k zasněženým kopcům varangerské tundry. Bílou krajinu prosvěcovalo slunce, které bylo tak nízko, že se jen o kousek přehouplo přes kopce. Prostě sedmdesátá rovnoběžka.
Při přejezdu náhorní plošiny před Batsfjordfem jsme zažili obě tváře této drsné krajiny. Tu klidnou slunečnou, ale i tu, kdy vichr zvedne sníh a silnici tušíte pouze podle červených tyčí na jejím okraji.
Tak po dvou letech zase v zimě v Batsfjordu! Pohled na známý přístav, prohlídka terénu, porada s naším průvodcem Orjanem Hansenem a pak po rychlém setmění ulehnout v hotelu před časně ranním vstáváním.
Ráno ještě za tmy odjíždíme s Orjanem ve člunu k plovoucímu krytu v jednom rohu přístavu. Je to místo, kde se zimující ptáci nejvíce zdržují díky zpracovně ryb, z níž se do moře občas dostane nějaký rybí odpad, který je vítanou potravou ptáků. Zůstali jsme na celý den sami v krytu. Ještě za tmy otevírám okénko a snažím se rozeznat ptáky plovoucí několik metrů přede mnou. Ve světlech lampy se přede mnou ve tmě náhle zjevila kajka královská. Takhle blízko! Můj Canon spouští dávku. To ještě netuším, že v průběhu dne budou kajky tak blízko, že bych si jednu mohl chytit do ruky.
Kajka královská (Somateria spectabilis) je pro mě exotická nejen pestrým zbarvením kačerů, ale i svým výskytem. Zde u norského pobřeží pouze zimuje, protože podmínky jsou zde díky končícímu Golfskému proudu mírnější. Její hnízdiště je na severním arktickém pobřeží Ruska, Grónska a severu Ameriky.
Zde v krytu v batsfjordském přístavu jsme prožívali úžasné přírodní divadlo, v němž se nám představovaly různé druhy zdejší avifauny. Slunce už občas svítilo nad okolními kopci a hejna ptáků se proháněla kolem.
Okénkem v krytu jsem pozoroval hejna kajek mořských, královských a Stellerových, početná hejna racků stříbřitých a tříprstých bojujících o potravu a mrazivým vzduchem se zdáli neslo volání hoholek ledních.
Dva dny jsem strávil v plovoucím krytu pronajtém od norské agentury Dintur ve společnosti mých vysněných kajek královských. Vtažen do děje v početných ptačích hejnech, sice sužován mrazem, ale zároveň posilován příjemným pocitem z nevšedních a vysněných zážitků. Kajky jsem fotil jednu za druhou.
Barevnou mozaiku obohacovaly odrazy od pobřežních budov a mísily se s jasně modrou barvou vody Barentsova moře.
Nevím, koho by ještě mohlo napadnout válet se v únoru na sedmdesáté rovnoběžce dva dny u vody, ale my jsme si to náležitě užili. Druhý den se oteplilo a místo mínus deseti byly dokonce čtyři stupně nad nulou. Zkrátka vedro. Námořnické kombinézy, které jsme vyfasovali, nás hřály a paměťové karty se plnily kajčím obsahem. Byly tam i jiné ptačí druhy, ale o těch až příště.
