Léto je nenávratně pryč, ale zůstaly živé vzpomínky na letní aktivity. Mezi ty letos patřilo i fotografování hmyzu na kvetoucích loukách v poděbradských luzích. Zejména v červenci a v srpnu, když v plné míře rozkvete pcháč šedý a stane se místy dominantní květinou, se ukáže v plné kráse i hmyzí společenstvo.

Hojným motýlem je zde modrásek jehlicový (Polyommatus icarus). Živnou rostlinou larev jsou různé rostliny z čeledi bobovitých, zvláště tolice, jetel, štírovník, čičorka a jehlice. Líc křídel u samců je fialově modrý s bílými třásněmi, u samic hnědý s oranžovými skvrnami. 

U modrásků je pro určení důležitý také rub křídla s různým počtem skvrn různé velikosti a barvy. Rovněž je pro modrásky charakteristické, že modří jsou většinou pouze samci a samice mají jinou, často hnědou nebo šedohnědou barvu. Modrásci často létají rychle trhavým letem a málokdy se zastaví a jsou poměrně plaší. Pořídit přijatelnou fotografii modráska bývá pro fotografa těžký úkol. Navíc jedinci některých druhů na rostlinách pouze příležitostně rozevírají křídla, takže většinou fotíme pouze spodní stranu, což ale pro určování druhu stačí.

Pro mě je zajímavým motýlem babočka síťkovaná (Araschnia levana), která vytváří dvě barevně odlišné generační formy. V první generaci mají motýli červenooranžová křídla s tmavými skvrnami, ve druhé generaci létají motýli s krémově žlutou nebo bílou páskou na tmavých křídlech. Tyto mezigenerační rozdíly jsou ovlivněny množstvím hormonů ovlivňujících syntézu tmavých pigmentů ve vývoji kukly, na což má vliv poměr délky trvání světlé a tmavé části dne, tedy délka fotoperiody.

Pozoruhodnými živočichy jsou pestřenky z řádu dvoukřídlých. Letos jsem často potkával pestřenku smrtihlávku (Myatropa florea) patřící mezi saprofágní pestřenky. Připomíná drobnější vosu nebo sršeň. Na hřbetní straně hrudi má kresbu, která připomíná kresbu na hrudi lišaje smrtihlava, což se projevilo i v českém názvu druhu. Ve starších atlasech se u této pestřenky můžeme setkat s pojmenováním včelice květinová. Larvy této velké pestřenky jsou velmi statné, měří až 22 mm a mají dýchací rourku asi čtyřiapůlkrát delší než tělo. Dospělci se živí pylem, nejčastěji miříkovitých rostlin, larvy žijí ve stojatých vodách plných rozkládajícího se organického materiálu.

Květy na poděbradských lukách přitahují též řadu různých čmeláků. Čmeláci jsou blanokřídlý hmyz nápadný hustým ochlupením. Dočasné, jednoleté čmeláčí kolonie zakládají přezimované matky, které se vylíhly a spářily v předchozím roce. Na pcháčích můžeme pozorovat příslušníky rodu Bombus. Nejčastěji je to čmelák zemní (Bombus terrestris) s tmavě žlutými páskami na předohrudi a hrudi a šedobíle ochlupenými posledními články zadečku. Obývá otevřená stanoviště, okraje lesů a kulturní krajinu v nížinách a středních polohách. Hnízdí v zemi, využívá i obydlí hlodavců a krtků.

V plném létě si na květenství miříkovitých nelze nevšimnout hojné mouchy kuklice červenonohé (Tachina fera). Má výrazně oranžový zadeček s černým pásem uprostřed. Je to významný druh v lesním hospodářství, protože je to parazitoid. Larvy se vyvíjejí v housenkách lesních škůdců, zejména v housenkách bekyně velkohlavé, bekyně mnišky, můry sosnokaze obaleče a dalších druhů. Zástupci čeledi kuklicovitých kladou vajíčka přímo do těla hostitele pomocí kladélku podobnému orgánu, lepí je na povrch těla hostitele nebo na potravu (listy), kde jsou buď zkonzumována spolu s potravou, nebo vylíhlé larvy vyhledají hostitele aktivně. V České republice jsou kuklicovití početně zastoupená skupina dvoukřídlých, pro niž jsou charakteristické husté, silné a odstávající štětiny na těle.

Najednou u jednoho pcháče saje kolibřík! Samozřejmě že ne, ale na první pohled to tak vypadá. Je to motýl dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum). Patří do čeledi lišajovitých, jedná se tedy o nočního motýla, který má ale denní letovou aktivitu. Za horkých dnů nalétává na květy jen ráno a navečer. Za stojatého vířivého letu saje dlouhým sosákem nektar z květů. Často se vyskytuje i ve městě na květech petúnií v truhlících za okny. Znenadání přilétne prudkým letem ke květům, rozvine dlouhý sosák a za letu ho ponoří do květní trubky. Najednou popolétne kousek vedle a opět krátce saje. Takto střídá jednotlivé květy a jediným problémem při jeho fotografování je jeho rychlost a nepředvídatelnost pohybů. Dlouhozobka je migrant přilétající k nám z jižní Evropy v květnu, založí zde dvě generace a tito jedinci většinově letí na jih, aby se k nám v příštím roce vrátili založit novou generaci. Podobně jako většina tažných motýlů podniká dlouhozobka svou cestu pouze jednou za život.