Už počtvrté jsem se vypravil na norský ostrov Runde fotit papuchalky. Chtěl jsem ještě dokončit to, co jsem minule nestihnul nebo nedokázal. Zejména papuchalky v letu, pokud možno s rybkami v zobáku. Skalnaté a travnaté srázy na jihozápadní části ostrova jsou známé hnízdiště papuchalka severního (Fratercula arctica).

Letadlem společnosti Norwegian jsme s Lubošem dolétli přes Oslo do Alesundu a odsud jsme to měli sto kilometrů na ostrov. Na Runde jsem měl zamluvenou už počtvrté stejnou chatu v kempu Goksoyr, což je jediná a zároveň tedy nejlepší základna pro ty, kteří chtějí nahoru k ptačím koloniím. Majitel kempu Knut Goksoyr mě už jako takřka stálého hosta očekával a má chata na břehu Severního moře byla připravena. Knut mě informoval, že papuchalci právě krmí mláďata a létají jich tisíce, ovšem v horní části svahu hnízd ubývá, protože se tam mláďata stávají snadnou kořistí norka amerického, zavlečené šelmy, která se zde, jako i jinde v Evropě, úspěšně rozmnožuje.

Ihned odpoledne jsme se plni očekávání vydali do kopce k hnízdištím. Stoupání je zpočátku opravdu brutální. Kdo to zná, dá mi jistě za pravdu. Ale očekávání papuchalků, na něž se těšíte už od zimy, vám umožní nemyslet na tu dřinu a zanedlouho už jdete po horském hřbetu nad mořem. Na protější skále nelze přehlédnout velkou kolonii terejů a nad svahy pod námi už přelétávají papuchalkové. Zbývá ještě přelézt jeden skalní ostroh a jsme u cíle. Tím je pozorovací stanoviště nad svahem s největší koncentrací papuchalčích hnízd. Ani zde není moc lidí. Papuchalci nalétávají a já vidím jasně v jejich zobácích rybky. To je dobře. Teď už to záleží pouze na mně. Zaujímám palebné postavení a zanedlouho se začíná plnit paměťová karta mého Canonu. Je to zatím jen takové rozehřívací kolo, většinu fotek mám neostrých, ale po celém těle cítím tu radost s fotolovů.  

Papuchalci jsou dost rychlí a navíc jich pod svahem létají stovky a neví se, který z nich najednou zamíří k noře ve vaší blízkosti. A tak se často stává, že pták s rybičkami v zobáku náhle přistane u nory přímo u fotografů a nic. Nikdo nestihne včas zareagovat. Focení ptáků za letu je o hodně těžší, než statické fotografie papuchalka stojícího na skále. Tam je dost času. A tak na internetu máme možnost vidět většinou právě tyto záběry. Takových fotek ale už jsem měl z minulých let dostatek. Kvůli těm jsem sem letos neletěl.

Důležitá je i zkušenost. Během mých návštěv tohoto ostrova už jsem vypozoroval zvyky přilétajících papuchalků a někdy jsem dokázal odhadnout, který pták poletí k noře v mé blízkosti a sledovat ho a zaostřovat už chvíli před tím, než začal brzdit. Přilétající pták totiž většinou nedosedne napoprvé a tak se ty, kteří se o to pokoušeli v mé blízkosti, vyplatí sledovat dále. Většinou udělají osmičku nad mořem a letí zpět. Tentokrát je jejich přistání dokonalejší a fotogenické a vy už je máte v hledáčku.

Fotografování letovek papuchalků je opravdový zážitek a jsou to skutečné fotolovy. Každý si musí svůj objekt včas ve velké rychlosti zachytit v hledáčku a dokázat zaostřit a vyfotit dříve, než zmizí v noře. A navíc je žádoucí, aby pták měl v zobáku rybky. Je zajímavé, kolik jich někdy pobere a že mu při lovu ty ulovené ze zobáku nevypadnou.

Mně se pro tyto fotolovy k mému Canonu 7D Mark II nejvíce osvědčil objektiv 200 mm/2,8 ve spojení s telekonvertorem 1,4. Ostření probíhá dostatečně rychle a hlavně papuchalk se do záběru vejde celý na rozdíl od objektivů s delším ohniskem, které pro tuto zábavu nejsou příliš vhodné. Maximální ohnisko zde na papuchalčí skále na Runde je 400 mm. Nejlepší by asi byla třístovka, ale tu nemám. To samozřejmě neplatí pro aparáty s full frame snímačem.

Pětkrát jsem v průběhu mého letošního pobytu na Runde vylezl na papuchalčí skálu. Zkoušel jsem fotit ráno i večer. Pokaždé je jiné nejen světlo, ale i chování ptáků. Zatímco většina fotografů zřejmě upřednostňuje odpolední či večerní fotografování, nám se nejvíce osvědčilo ráno. Zejména, když není ostré slunce. Ptáci často nosí ryby a atmosféra je klidnější a nikdo jiný zde většinou nefotí. Večer ale někdy bývá zajímavé světlo, kterého, jak se blíží půlnoc, rychle ubývá. Poslední záblesky slunce zpoza mraků mohou vytvořit různé magické výjevy.

Letos jsem si Runde opravdu užil. Bylo vyhovující počasí, klid na focení a dostatečně aktivní papuchalci. Původně jsem tam letěl s tím, že to je asi má poslední návštěva tohoto místa, které mi tak přirostlo k srdci. Nyní týden po návratu domů začínám jasně pociťovat, že tomu tak nebude. Za několik roků mě určitě opět neodolatelně zláká to krásné dobrodružství na papuchalčí skále.