Na konci října jsem se s Lubošem a Honzou opět vypravil do národního parku Hortobágy v Maďarsku na shromaždiště táhnoucích jeřábů. Večer jsme sedli do auta a po sedmihodinové cestě většinou po dálnici jsme dojeli k pozorovatelně poblíž Tiszacsege. Ještě byla tma a teplota na nule. Zabaleni do spacáků jsme v autě čekali na východ slunce a na jeřáby, kteří se začnou zvedat z rybníka Kondás a poletí přímo kolem nás na pole za potravou.

Východ slunce bývá z této pozorovatelny impozantní. Většinou mám ale smůlu na to, že na východě jsou mraky. Nyní však spousta hvězd na obloze ve všech směrech slibovala, že dnešní východ slunce se vydaří. Od Kondáše už byly slyšet hlasy probouzejících se ptáků. Východní obloha se začala červenat a napětí se zvyšovalo.

A pak se to stalo. Nad hlavami nám přelétla první hejna. Nejdříve rychlým letem husy a za nimi jeřábi. Najednou se začalo objevovat slunce. Křik ptáků zesílil a proud jejich těl zhoustnul.

Ptáci se ztráceli ve sluneční žhavé kouli a zase se vynořovali a mířili někam daleko, kde budou nacházet zbytky kukuřičných klasů po sklizni.

Čas červeného slunce trval pouze chvíli a pak se začal rodit nový den. Sluneční svit zesiloval a hejn jeřábů přibývalo.

Přede mnou se vytvořila typická scéna, kterou si pamatuji z maďarské pusty. Pusta s pasoucím se dobytkem a nad tím výrazné hejno jeřábů ve sluneční záři. Pod ním odpočívající ptáci na mokřadu.

Jeřáb popelavý (Grus grus) letí z hnízdišť v severní Evropě na zimoviště dvěma cestami. Západní, kterou využívají i naši čeští jeřábi, vede podél pobřeží moře do Francie a Španělska. Východní cestou se ptáci dostanou přes Karpaty na shromaždiště v Hortobágy a po prvních mrazech pokračují do Turecka.

Proud ptačích těl neustával a naopak z přibývajícím sluncem zesiloval. Někteří ptáci prolétali přímo nad našimi hlavami.

Před námi byly ještě tři dny pobytu v tomto kouzelném kraji, ale v tomto ránu jsme toho viděli tolik, že kdybychom v dalších dnech už neviděli z jeřábů nic, přesto by to stálo za to.

Když slunce vystoupilo už dost vysoko, vydali jsme se na snídani do pěkného penzionu na břehu řeky Tiszy. Těšili jsme se na vajíčka se špekem a pomalu jsme ze sebe dostávali všudypřítomný chlad z pozorovací věže. Cestou jsme ještě prohlíželi hejna jeřábů, která už na polích s ozimem nebo se sklizenou kukuřicí hodovala.

Další dny jsme prožívali pozorováním a fotografováním různého ptactva a ochutnáváním dobrot maďarské kuchyně, ale neustále se nám připomínali jeřábi, kteří krajinou zcela prostupovali.

Je to jako droga. Nevím, čím přesně mě tento kraj přitahuje. Asi svou jednoduchostí a prostotou, což dává vyniknout rozmanitosti zdejších ptačích obyvatel.